wz
TOPlist

S čecháčkem v protisměru

by admin1

Měl jsem onehdá to „štěstí“, že jsem jako spolujezdec musel usednout do vozu jednoho výstavního čecháč­ka. Cesta sice nebyla dlouhá, ale jsem já to nešťastná povaha, pachuť ze setkání s podobným in­dividuem ve mně často přetrvává déle než odér po svačince s významným zastoupením vyhlášených o­lomouckých tvarůžků.

Možná si ještě vzpomenete na fotbalistu Jiřího Němce, bývalého kapitána národního týmu. Přezdívalo se mu „Němej“, protože, byť kapitán, s rozhodčími zásadně nekomunikoval. Vzhledem k tomu, že fotbaloví rozhodčí jsou v Česku podobně vyhlášená sortička jako třeba tuzemští teksidrájvři, ani se není čemu divit. Nač se zbytečně rozčilovat a dohadovat, když je stejně dané, jak to dopadne. Podobnou strategii volím při konfrontaci s čecháčky, s nimiž bohužel ze společenských či profesionálních důvodů komunikovat musím, i já. Jsa od přírody člověk málomluvný, nedělá mi problém držet si odstup a komunikaci omezit na naprosto nezbytné minimum.

Zvolený přístup naštěstí vyvolává reakci. Každý čecháček se nadmíru rád poslouchá, ale když se mu od komunikanta nedostává očekávané reakce, přece jen dochází po určité době k omezení verbálně vytru­bovaných výplodů jejich chorých mozečků. Na druhou stranu vám proto nabídnu žádnou úsměvnou historku, kterou mi čecháček ve vší vážnosti sděloval. Protože nesděloval. Tentokrát.

Ale povedla se mu jiná věc. Zabočil do jednosměrky. Jako na potvoru v opačném směru. Díky mému taktnímu upozornění, že tam byla červená značka s bílým proužkem, mu vše došlo poměrně záhy. Jako nápověda mu pomohl i řidič v protijedoucím voze. Ten nereagoval jak je v našich zeměpisných šířkách zvykem, tedy verbální nebo ještě lépe fyzickou agresí, nýbrž jen udiveným výrazem s lehce zdvihnutým obočím. Zahanbit se naopak nenechal čecháček. Řidiči ve druhém voze mimo jiné doporučil (aspoň že jen přes sklo), aby si dával pozor na funkci svých řitních svěračů, stihl zkritizovat i špatně umístěné dopravní značení a čert ví, co ještě.

Špatně zahnout může každý. V Čechách je ale zvykem, „že za vše vždy může někdo jiný“. Je jedno za co, byť by moje vina byla sebeevidentnější. Opravdu je takový problém řešit běžné situace s trochou noblesy a slušnosti? Je tak těžké přiznat svoji chybu? Stačilo by jednoduché omluvné gesto, zařadit zpátečku a couvnout. Zvlášť v případě jako byl tento, kdy se druhá strana zachovala zcela korektně a v mezích slušnosti. Naučíme se to někdy?

Na závěr mi to nedá nevzpomenout na jednu reportáž, která proběhla televizním zpravodajstvím. Stalo se to možná už před pár lety, přesto mi případ utkvěl v paměti. O co šlo? V podstatě banalita. Na jednom zimním stadionu někde kdesi unikl čpavek z chladicího zařízení. Žádní mrtví, žádní přiotrávení, snad jen trochu smradu a nějaká ta hmotná škoda, ale v okurkovém období je každá zpráva dobrá.

Před kameru nastoupil jeden ze zaměstnanců zimního stadion a dychtivý reportér (či reportérka – tak daleko už moje paměť nesahá) položil dva zásadní dotazy. Co se stalo a proč. V první odpovědi pracovník shrnul věcnou podstatu problému. Překvapující byla odpověď na otázku č. 2. Žádné technické selhání, pokažený šroubek nebo nezodpovědný brigádník. Ani zahrávání do autu s odpovědí „no comment, dokud neprovedeme důkladné vyšetření celé věci“ (v překladu než se na vše zapomene jako na pozadí Grossova zázračného zbohatnutí).

„Podle všeho je to moje vina, zřejmě jsem zapomněl provést to a to…,“ uvedl dotyčný bez dlouhého váhání. Detaily nevím a ani nejsou důležité. Prostě slovo chlapa. Předpokládám, že si dotyčný i přes polehčující okolnost svého přiznání vše pořádně odskákal. Policii a dalším zainteresovaným orgánům odpadla spousta práce s obtížným dokazováním a proč nevyužít ideální příležitosti k nasbírání laciných bodů za rychlé a přísné odsouzení viníka…

pošli na vybrali.sme.sk


Přidejte komentář